Spalovač tuků

Vonělo to jako slanina.

Voňavá, křupavá, už trochu připálená slanina.

Vůně, po které se začnou sbíhat sliny.

Ale můj nos mi jasně říkal, že to, co cítím, není kousek vepřového bůčku, který někdo nechal na pánvi příliš dlouho.

Zeptejte se kohokoli, kdo se zabývá následky událostí, při nichž se střetává oheň a člověk - hasičů, pyrů, tradicionalistických lovců čarodějnic nebo obsluhy plamenometů. Pravděpodobně vám řeknou, že pečená člověčina smrdí přesně jako připálená slanina.

U spousty z nich, těch normálnějších, první setkání s člověkem propečeným na well-done způsobí, že se slanině začnou vyhýbat, nebo u nich její vůně dokonce způsobí záchvat nevolnosti.

Vonělo to jako slanina… ale slanina to nebyla. Možná to ani nebyla normální vůně, byť to tak můj nadpřirozeně citlivý nos interpretoval.

Dojem byl totiž doprovázený ostrým, byť kratičkým a slabým, škubnutím ve struktuře reality. A to znamenalo, že se poblíž děje něco nepřirozeného… magického.

Zastavil jsem se a nasál směsici převážně nechutných zápachů špinavého velkoměsta. Ano… slanina.

Kdybych nezachytil stopu toho, že někdo porušuje fyzikální zákony a téměř určitě i ty městské, možná bych si toho nevšiml… Nebo bych to spíš vyhodnotil jen jako opravdovou slaninu a nejspíš dostal chuť na předčasnou snídani.

Kdybych zachytil jen to, že si někdo zahrává s přirozeným řádem, možná bych to taky ignoroval. Bylo těsně před úplňkem, kdy úroveň magie a šílenství narůstá, dokonce i v našem úžasném až příliš civilizovaném městě, kde mraky kouře a popela z nedaleké sopky smíšené s množstvím smogu z městského průmyslu většinu měsíčního světla zastaví.

Ale škubnutí reality doprovázené nepřirozeně zesíleným dojmem pečené člověčiny mě zastavilo v provádění původního plánu, který spočíval v přesunu do některé přístavní hospody na trochu chlastu a možná i nějakou malou přátelskou fackovačku na odreagování se po dlouhém únavném dni.

Takhle zpětně to nejspíš vypadá, že jsem celou situaci racionálně a logicky zhodnotil, ale ve skutečnosti mě zastavil a pak správným směrem vyslal instinkt.

Jako většina predátorů jsem měl tendence být lenivý… ale když dravčí smysly zachytí něco zvláštního, zvlášť něco, co může být stopa kořisti, zvědavost převáží.

A instinkty mé i mého Zvířete byly zjevně správné. Ušel jsem dva bloky, než jsem dokázal jasně identifikovat zdroj narušení veřejného pořádku, což znamenalo, že událost musela být sice kratičká, ale extrémně intenzivní.

Ze zamřížovaného pootevřeného okna v druhém patře omláceného činžáku pokrytého graffiti vycházela jasná vůně spáleného masa a tuku, doprovázená trochou kouře. I když jsem spěchal, nebyl jsem první pouliční dravec na místě. Před domem už postávala konkurence v podobě dvou lenivých náhodně kolemjdoucích hyen, co narazily na kořist, která se naivně pokoušela najít pomoc.

Postarší plešatý chlap byl podle pantoflí a županu nejspíš další obyvatel činžáku, který vyběhl na ulici a ke své radosti právě narazil na policejní hlídku.

Radost ho už ale viditelně přešla a nahradila ji pečlivě skrývaná frustrace.

„Říkám vám, že tam hoří!“ gestikuloval jednou rukou a druhou ukazoval na okno. „Bušil jsem na dveře, ale nikdo neodpovídá!“

„A co je nám po tom?“ zeptal se ho znuděně obtloustlý policajt, stojící přímo pod graffiti oznamujícím dobře známou městskou moudrost „policajti jsou prasata“. Nebylo mi jasné, proč se s tím vůbec nějaký pouliční umělec obtěžoval.

„Smrdí to jako připálená slanina. Někdo si zapomněl večeři na sporáku,“ pokračoval tlusťoch pohrdavě. „A i kdyby tam hořelo, to je práce pro hasiče, ne pro nás. My jsme tady od toho, občane, abychom bojovali se zločinem.“

„A jak vám to v poslední době jde?“ zeptal jsem se sarkasticky. „Řekl bych, že dost mizerně, když vidím vaše ukázkové pracovní nasazení a ochotu napomáhat dodržování veřejného pořádku.“

Původně jsem měl v úmyslu je všechny tři ignorovat, prostě projít dovnitř a řešit to, co je důležité, ale lenivé otravné pochůzkáře, kteří dokázali akorát překážet, buzerovat a brát úplatky, jsem fakt nesnášel.

Tlusťoch si mě konečně všiml, nasupil se a dokonce na mě zamával obuškem: „Starejte se o svý, občane, nebo si vás odvedeme na stanici a najdeme něco, za co vás zavřem!“

Jeho kolega se po mně otočil, vytřeštil oči a jen tiše řekl: „A do prdele.“

Zjevně mě poznal.

Zašklebil jsem se na tlustého fízla od ucha k uchu a vycenil zuby: „Kdybych tak nespěchal, s radostí bych vás vzal za slovo, strážníku.“

Špekoun vytřeštil oči, ale než mohlo dojít k události, která by nejspíš skončila další černou tečkou v mém záznamu, zarazil ho jeho kolega. Možná mu bylo tlusťocha líto, nebo mu spíš půjčil nějaké peníze… nebo to dokonce myslel upřímně: „Dobrý večer, pane poručíku. Jak vám můžeme pomoct?“

„Tak, že budete držet hubu a půjdete za mnou,“ odsekl jsem a zamířil do domu, přestože jsem měl chuť chvíli sledovat pouliční hereckou etudu na téma tlustý kapr vyhozený vlnou na břeh přímo před hejno hladových vyder, kterou předváděl až s nečekanou profesionalitou ten drzý tlusťoch.

„To je… váš případ, pane?“ zeptal se opatrně chytřejší pochůzkář, který okamžitě poslechl a držel se mi v patách. „Speciální osoby?“

Za zády se mi ozvalo ostré zalapání po dechu a přičinlivého obyvatele domu opět přešla radost z toho, že se konečně dočkal pomoci. Na chviličku se na schodišti objevil zápach jeho strachu, ale rychle zmizel, jak se bdělý počestný obyvatel města bleskově přesunul do své nory. Stopy jeho leknutí stejně překrývala pachová aura naprostého děsu, který ze sebe začal vyzařovat tlustý policajt v množství, že by se to dalo balit a používat na rozhánění demonstrací.

„Doufejte, že jo,“ zavrčel jsem. „Budete mít šanci na kariérní růst. OSO vždycky rádo uvítá dobrovolníky z řad normální policie, kteří prokáží své schopnosti efektivně jednat v nestandardních situacích… nebo jsou to taková budižkničemu, že nikomu nebudou chybět, když je použijeme jako návnadu nebo živé štíty.“

Zastavil jsem se u dveří do maličké garsonky a zarazil jsem ty dva idioty rukou. Nasál jsem vzduch a soustředil své smysly, abych se ujistil o svém instinktivním předpokladu, že uvnitř kromě doutnající pečeně není nikdo ani nic dalšího.

Pouliční malíř městských mouder svým nelichotivým, ale až příliš často pravdivým tvrzením o ekvivalenci policejních důstojníků a vepřového, ozdobil i chodbu hned vedle chatrně vypadajících dveří, za kterými podle cedulky sídlil nějaký John Flint.

„Co máme dělat, pane poručíku?“ zašeptal chytřejší policajt.

„Držet huby a čekat,“ usadil jsme ho. Pak jsem si všiml, že si vytáhl služební revolver, a instrukce pro jistotu doplnil o výhrůžku: „Zůstanete tady, dokud vás nezavolám. A jestli mě některý z vás střelí do zad, přihlásím vás oba jako dobrovolné dárce pro upíří četu!“

Pak jsem prudce kopl do dveří u zámku a odhodlaně vešel dovnitř.

Sice se mi to podařilo, ale ne podle předpokladu. John Flint projevil, co se týče zabezpečení svého bytu, zvláštní kombinaci paranoii a ledabylosti. Dveře byly tak chatrné, že jsem do nich vyrazil vedle zámku díru, ale zbytky dveří držely dvě pevné ruční závory ve výši kolen a hlavy.

A tak jsem dovnitř neúmyslně vstoupil takticky a skončil po kotoulu v podřepu. To, že jsem zakopl o spodní závoru, mi zas tak nevadilo, ale horní závora mi rozsekla čelo a srazila mi klobouk z hlavy.

S tichým zavrčením jsem vstal, sebral klobouk a narazil si ho zpátky na palici.

„Pane poručíku?“

„Říkal jsem huby držet a čekat.“

Garsonka byla maličká a prakticky prázdná a nezařízená. Na ošoupané betonové podlaze nebyl ani koberec, což bylo dobře, jinak by už pravděpodobně byt vyhořel a začal požírat zbytek chatrného baráku.

Takhle byly na podlaze jen šmouhy, které udělal krátce před svou smrtí nebo možná po ní původní majitel spálené pokroucené postavy ležící na podlaze.

Zavřel jsem oči a začal zhluboka nasávat vzduch do nozder.

Chvíli mi to trvalo, protože pach spáleného tuku, masa a kůže byl všudypřítomný. Poslepu jsem došel k pootevřenému oknu a pečlivě začichal.

Otevřel jsem oči a znovu přejel pohledem místnost. Jedny dveře vedly do maličkaté koupelny, druhé do kumbálu používaného jako skříň, kde byly aspoň nějaké osobní věci a oblečení naskládané úhledně do komínků nebo pověšené na laciných drátěných ramínkách. Při pohledu na dvě černé seprané uniformy visící hned u dveří jsem si smutně povzdychl.

Vrátil jsem se k vykopnutým dveřím a zadíval se na kus dveří kolem zámku, který stále držel v rámu. Bezpečnostní klíč byl zastrčený uvnitř a z kroužku viselo několik dalších.

I přes pach spáleniny jsem si byl jistý, že kromě původního majitele uvnitř nikdo další už nějakou dobu nebyl. Teoreticky mohl nějaký akrobat operovat zpoza pečlivě zamřížovaného pootevřeného okna, ale ani tam jsem nic necítil… ani fyzického, ani magického.

Záhada zamčeného pokoje.

Nesnáším takové případy. Pro jednou mě moje instinkty zklamaly. Čekal jsem honičku nebo rvačku, a dostal jsem detektivní záhadu.

Zadíval jsem se na zbytky spáleného těla. Ze zuhelnatělé kostry se dalo poznat akorát to, že patřila nějakému lidskému chlapovi. Podle velikosti uniforem to musel být zaživa velký a vyžraný chlap, ale z měkkých částí zůstaly jen zuhelnatělé zbytky připečené na ohořelé kosti.

Smrt upálením je jen málokdy rychlá, i za předpokladu, že se použije dostatek nějaké hořlaviny. Sadističtější lovci čarodějnic schválně používají dobře vyschlé dřevo, aby jim oběť neodpadla z nadýchaného kouře.

Volně stojící zapálený člověk by měl umírat i několik minut, a přitom bude zoufale pobíhat kolem a bojovat o život.

Ale to, co se stalo Johnu Flintovi, muselo být bleskové. Vzplál a shořel skoro na popel tak rychle, že stačil udělat jen jeden, možná dva kroky, a padnout na hubu.

Ano, tohle byl případ pro oddělení speciálních osob.

Ale rozhodně to nebyl případ pro mě, jenže jako první na místě budu mít problémy se ho zbavit.

Poškrábal jsem se za uchem a vykoukl ven.

„Jeden z vás tady bude hlídat a nikoho nepustí dovnitř,“ houkl jsem na ně. „Druhý se sebere a půjde tady v baráku najít telefon. Potřebuju si zavolat.“

„Máme oznámit na okrsek…“

Zarazil jsem ho zvednutou dlaní. „Ne,“ přikázal jsem mu. „Ještě pořád to může být normální nehoda a v tom případě se seberu a zmizím, jako bych tu nikdy nebyl.“

Chytřejšímu se viditelně ulevilo.

Hloupý tlusťoch mi nakoukl přes rameno dovnitř, zezelenal a vydal ze sebe přidušené: „Tohle nevypadá jako nehoda.“

„Jo, připečená slanina to není,“ zavrčel jsem na něj. „Jděte hledat ten telefon!“

Já si natáhl rukavice, pro jednou jsem na ně nezapomněl, a začal ohledávat místo činu.

Zamčená skřínka skrytá pod dřezem obsahovala to, co jsem hledal a čekal, jen jsem jí musel pomoct nožem, který jsem si málem zlomil. Pořádkumilovný John Flint, služební číslo NPD 333456179, strážmistr, měl své doklady, placku i služební pistoli pečlivě zamčené, dokud nevyrazí do služby. Taky tam měl několik lahviček s léky nebo podobným svinstvem. Do každé jsem strčil nos, ale byly to jen nějaké pitomé bylinky a obyčejný aspirin.

Všechno jsem to až na odznak vrátil zpátky do vylomené skřínky a pak jsem se s povzdechem zadíval na svazek klíčů visící ze zámku vykopnutých dveří.

Komisař mi oprávněně vyčítal, že bych mohl být výborný detektiv, kdybych nebyl tak zbrklý idiot, ale mně to bylo většinou jedno. Mou hlavní prací bylo vést zásahový SWAT tým a vyšetřování jsem až na výjimky s radostí nechával jiným. Služební číslo, hlavně jeho začátek, mi dával jistou naději, že se mi to celé podaří zamést pod koberec tak, aniž bych musel složitě vysvětlovat, proč jsem na místě činu nadělal bordel, a pak řešit tuhle podělanou záhadu.

Vylezl jsem ze dveří a zadíval se na potícího se tlustého policajta.

Už zase stál přímo pod graffiti o policejních prasatech.

Usmál jsem se na něj.

„Musím se vám omluvit, důstojníku.“

Nevěřícně zamrkal.

„V podstatě jste měl pravdu. Byla to slanina. Ten chlap uvnitř byl prase.“

Nepochopil a tak jsem mu ukázal prstem na nápis na zdi, jehož existence mi předtím nebyla jasná. Ale v baráku se asi někomu nelíbilo, že sdílí bydlení s členem nejotravnějšího městského násilnického gangu.

„Hlídat!“ přikázal jsem mu. „Nikdo nesmí dovnitř, dokud se nevrátím.“

Pak jsem zařval do chodby: „Kde mám ten telefon?“

***

Vyhodil jsem nervózního majitele bytu vybaveného telefonem na chodbu a nejdřív jsem zavolal na imigrační. Teoreticky se takové informace podávat telefonem nesmí, ale já měl tichou výjimku díky svému speciálnímu vztahu s šéfkou úřadu. Při každém našem setkání musela zoufale potlačovat chuť mě na místě zabít a v průměru v jednom z pěti případů to zkusila, z čehož měli údajně všichni na úřadě strašnou srandu, dokud to jednou málem nevedlo k nechtěné újmě na zdraví v řadách dobře se bavících čumilů.

I tak jsem se musel chvíli dohadovat a argumentovat.

„Hele, já nepotřebuju celý jeho spis. Potřebuju jen, aby ses do něj podíval a řekl mi, jestli je moje podezření správný.“

„No dobře, Bý, že seš to ty,“ povzdychl si archivář. Nervózně jsem pár minut čekal.

První tři čísla osobních identifikačních čísel oficiálně neznamenala nic, ale všichni tušili, že některé kombinace mají speciální význam. Všichni policajti moc dobře věděli, co znamená některá z nechvalně proslulých kombinací jako 000, 007, 111, 169 nebo 666.

Ale obyčejní policajti a úředníci většinou neznali význam ve městě velmi běžných 333.

„Bý?“ ozvalo se konečně v telefonu. „Trefil ses.“

„Díky, máš to u mě,“ rozzářil jsem se do telefonu. Případ vyřešen.

***

Naneštěstí jsem ještě musel zůstat na místě, dokud nedorazí alespoň část otrávených lidí vyburcovaných z podvečerní pohody telefonáty nervózních pochůzkářů, na které jsem celý případ přehrál. John Flint byl přeci jen policajt. Ale aspoň to znamenalo, že jsem nemusel čekat dlouho.

Jako první dorazili kluci z forenzního. Toho obyčejného, ne našeho speciálního, a tak dost znervózněli, když mě našli na místě smrtelné nehody policejního důstojníka.

„Klid, nejsem tu oficiálně,“ mávl jsem na ně rukou. „Byla to nehoda, jen jsem šel náhodou kolem.“

Nedůvěřivě se nejdřív zadívali na mě, pak na zuhelnatělou kostru, ale nehádali se. Jen tak pro jistotu, kdybych se přece jen náhodou pletl, jsem jim doporučil, ať pošlou vzorek tkání i na speciální.

Pak k mému překvapení dorazil na místo i vrchní nadstrážmistr Gustav Knoch, který obvykle neopouštěl svou útulnou teplou kancelář na prvním okrsku, z níž vládl svou tučnou rukou zamazanou od inkoustu a marmelády většině administrativních úkonů týkajících se běžných uniformovaných ochránců města.

„Co tady děláš, Kobliho?“ podivil jsem se a využil faktu, že se na nečekanou nebezpečnou expedici vybavil dostatečnými zásobami, tak jsem mu hbitě jednu koblihu z plného pytlíku zabavil.

Zamračil se na mě, ale výjimečně to nebylo kvůli tomu, že jsem se ho pokusil ochránit před blížící se cukrovkou.

„Flint byl můj kámoš, Bý,“ zavrčel na mě. „Co je to za kecy, že se mu stala normální nehoda? Zas se snažíš zakrýt nějaký svinstvo, co se nemá dostat do záznamů?“

Odvedl jsem si ho stranou.

„Jo,“ řekl jsem mu. „Ale ne z toho důvodu, co si myslíš. Pro všechny bude lepší, když se to odepíše jako nešťastná nehoda.“

Zjevně mi to nevěřil a nebylo se čemu divit. Obyčejní policajti se čehokoli, co se týkalo speciálních osob, hrozně báli a nechtěli s tím mít nic společného. Cokoli nelidského nebo magického, to měla být naše práce.

„Když to byl tvůj kámoš, víš, co byl zač?“

„Hej… Flint byl normální poctivej chlap! Žádná z… speciál.“

„Flint byl pyro… ale s tak minimálním talentem, že ho imigrace nechala být. Kdyby se hodně snažil, dokázal by si zapálit cigaretu nebo možná plynový sporák.“

Knoch otevřel rozhořčeně pusu a pak ji zase zavřel.

„Nemám tušení, co ho k tomu vedlo. Byl nejspíš nalitý, na kuchyňské lince měl otevřenou flašku, skoro vypitou, a chtěl si jen tak pro radost udělat světýlko. Ale stalo se mu to, co vede k smrti spousty neopatrných pyrů. Zapálil sám sebe.“

Na chvíli zavřel oči a povzdychl si.

„Jste si tím jistý, pane poručíku?“ zeptal se nakonec formálně.

„Nic jiného nedává smysl,“ řekl jsem popravdě. „Byl sám, v zamčeném bytě. Okno bylo pootevřené, ale na bezpečnostní pojistce. Musel by ho vysmažit nějaký extra silný čaroděj nebo něco mimosvětového, ale to bych na místě cítil nějaké stopy. Byl jsem ani ne blok odsud, když se to stalo.“

Mlčel.

„Byla to nehoda,“ zopakoval jsem. „Udělejte standardní šetření, ale pokud nevyhrabete něco fakt divného nebo se neozvou z naší laboratoře, je to nehoda. Bude lepší, když pod tím oficiálně nebudu podepsaný, ale klidně se na mě odvolej, kdyby byl problém, dosvědčím, že to tak bylo i podle mého kvalifikovaného názoru.“

„Lidi si budou myslet, že…“

„Že se zapletl do něčeho speciálního, nebo dokonce šlápl na kuří oko někomu z nás,“ povzdychl jsem si. „Paranoidnější budou mluvit o městské radě nebo inkvizici. Já vím. Ale není to lepší, než aby se mezi obyčejnými uniformami rozneslo, že jste měli mezi sebou někoho, kdo teoreticky nemá ve městě co dělat, pokud nedělá pro nás?“

„Asi to tak bude lepší,“ prohlásil nakonec, a tím pro mě případ skončil. Do druhého dne jsem na něj naprosto zapomněl, protože jsem musel řešit mnohem důležitější a hlavně zábavnější věci.

***

Occamova břitva říká, že nejjednodušší vysvětlení bude pravděpodobně pravdivé.

Má vlastní varianta, Béčková břitva, označuje za nejpravděpodobnější vysvětlení to, které znamená, že nebudu muset dělat nic, na co nemám chuť, nebo si můžu za celou událost přivlastnit zásluhy. Ideálně pochopitelně obojí.

Nebylo to ani zdaleka poprvé, co se mi tahle lenivost vymstila.

***

Vonělo to jako slanina.

Voňavá, křupavá, možná už moc připálená slanina.

Můj nos v tom neměl úplně jasno. Kdybych nevěděl, kdo bydlí za dveřmi, ke kterým jsem právě dorazil s částí svého zásahového týmu, měl bych trochu dilema určit, jestli cítím připálené prase, nebo člověka.

Ale v tomhle případě to bylo obojí.

A navíc kamarád.

***

SWAT tým je ta nejviditelnější část našeho speciálního oddělení. Oficiálně jsme zásahové komando pro extrémní případy, ale i mezi normální populací se ví, co děláme ve skutečnosti, a máme spoustu různých přezdívek.

Plácačka na čarodějnice je ta nejčastější.

Normální policajti se nás bojí jako čert svěcené vody a nechtějí s námi nic mít, dokud nenarazí na něco, co je zjevně práce pro nás.

Chytřejší policajti si vždycky raději zavolají na dispečink, než někam naběhnou. Jen tak pro případ, že by místo nebo osoba byly na speciálním indexu, kdy to jde automaticky na nás.

A nejvyšší prioritu má jakýkoli incident, který se týká aktuálních nebo dřívějších držitelů služebního čísla začínajícího některou z magických trojic.

„Předpokládám, že to bude prkotina. Je sice úplněk, ale znáte Chrochtáka, je to kliďas. Maximálně si dal pár panáků přes míru, něco ho naštvalo a praštil do zdi, až se sousedi vyděsili. Nebo si z nás zase nějaký blbec zkusil vystřelit, ale vezmeme to jako cvičení, přesně podle předpisů,“ překřikoval jsem vřískání motoru v pancéřované dodávce, aby mě zbytek týmu slyšel.

„Marriah a Lup se mnou, zbytek v záloze na zavolání. Mary, vezmeš si na povel normály, perimetr, první hlášení a tak dál, Lup jde se mnou na místo. Zjistíme, co Chrochták blbne, pokud vůbec, a pak se uvidí.“

Odfrkl jsem si. „Sice mám sto chutí na něj vlítnout s plnou silou, ať se podívá, jak vypadá zásah z druhé strany, civilista zatracený, ale minulý týden v hospodě vypadal tak deprimovaně, až mi ho bylo líto.“

„Co když mu definitivně jeblo?“ ozvalo se hromové zaskřípání hromady kamení zabírající třetinu zásahového vozu.

„No tak se konečně dočkáš, Bombo,“ odsekl jsem. Chtěl jsem ještě něco dodat na téma jeho paranoidního rasismu, ale dodávka sebou škubla a s kvílením brzd se zastavila.

Otevřel jsem dveře a vyskočil ven, z dodávky pancéřované nejen proti střelným zbraním, ale i magii.

A okamžitě jsem to ucítil.

Pálící se slanina. A ostré škubání reality vzdorující nepřirozeným změnám.

V hlavě se mi okamžitě objevil dávno zapomenutý incident, který jsem z lenivosti vyhodnotil jako fatální selhání sebeovládání amatérského pyromancera, a nechal zamést pod koberec.

Jenže Chrochták nebyl žádný pyro. Jediný nepřirozený způsob, jakým dokázal rozdělat oheň, kdyby se mu opravdu chtělo, by spočíval v tom, že by vytrhl dva stromy z kořenů a začal s nimi o sebe třít tak dlouho, až by vzplály.

Posral jsem to. Strašlivě jsem to posral.

Ignoroval jsem uniformovaného policajta, který ke mně přispěchal, a s řevem „Za mnou, plná zteč!“ jsem se rozběhl přímo ke vchodu obklíčeného činžáku. „Mary! Plný perimetr! Zavolejte zálohu. Bombo! Polez ven, ty lenivé hovado!“

Vstupními dveřmi baráku jsem proběhl, aniž bych se zdržoval otvíráním. Musel jsem se snažit, abych se rovnou neproměnil.

Slanina se stále pálila. Realita se kroutila důvěrně známým způsobem transformujícího se dlaka… ale doprovázel to stejný pocit, který jsem cítil tenkrát na ulici… tentokrát to nebylo jen krátké škubnutí, ale dlouhé, bolestivé skřípání.

Chrochták ještě žil.

Zemřel a vypustil duši někde ve chvíli, kdy jsem se sesypal se schodů do suterénu a doběhl ke dveřím jeho sklepní nory.

Vztekle jsem zavrčel, ale ovládl jsem se a napnul všechny smysly.

„Co kurva blbneš, Bý?“ zaduněl za mnou Bomba. „Jestli je to nějakej blbej…“

„Vyraž ty dveře, balvane, a uhni stranou, jdu hned za tebou!“ vyštěkl jsem na něj. Naštěstí ten zatracený troll okamžitě poslechl a proběhl pancéřovanými dveřmi, jako by byly z papíru. Vrhl jsem se za ním, už napůl proměněný, s pařáty i zuby připravenými na bleskovou likvidaci nepřátel.

Ale žádní tam nebyli.

Což byl problém.

Naprosto nutně jsem potřeboval někoho hrozně zrasit, alespoň svou hlavu o zeď.

„A kurva,“ zahučel Bomba, když se za mnou procpal do největší místnosti, kterou Chrochták používal jako svou osobní ložnici a rekreační místnost.

Zaživa byl John Borman velký, až obrovský chlap, zvlášť v poslední době, protože po odchodu do výslužby hrozně přibral. Tvrdil, že si časem najde práci, ale že si chce užít nejdřív trochu klidu a nicnedělání.

V bazénu plném zaschlého bláta ležela ohořelá lidská kostra s kančí hlavou pokrytá kousky keramiky, na kterou se žárem speklo bláto, v němž se vysloužilý veterán SWATu, můj bývalý kolega a kamarád, kancodlak Chrochták s oblibou válel.

Chvíli jsem štěkal rozkazy, a pak jsem se proměnil úplně.

Můj nos a smysly jsou skoro stejně citlivé i v lidské formě, ale kromě spáleného kamaráda jsem necítil vůbec nic. Doufal jsem, že mé Zvíře najde alespoň nějakou stopu.

Nenašlo.

***

Stejně tak nenašli nic ani chlapi z našeho forenzního, ani jedna z ochočených čarodějnic ze záložního týmu.

Nakonec jsem pochopil, že na místě už nejsem k ničemu, jen překážím a všechny znervózňuju, a tak jsem s většinou týmu odjel zpátky na první okrsek.

Ještě cestou jsem rádiem zavolal komisařovu sekretářku a dal jsem jí echo, že dorazím na kobereček, jen co si pár věcí ověřím.

Jakmile jsme dorazili, vyběhl jsem z garáže a proběhl skrz průchod oddělující OSO od prostor prvního policejního okrsku. Nejspíš jsem se tvářil dost naštvaně, protože mi šli všichni z cesty.

Vrazil jsem do Knochovy kanceláře. Zrovna tam měl pár kamarádů a pod záminkou řešení administrativy popíjeli.

„Ven,“ mávl jsem rukou a posadil se na rychle uvolněnou židli naproti mračícímu se nadstrážmistrovi.

„Copak vás k nám přivádí, pane poručíku?“ zeptal se kysele. „Nějaká další nehoda, kterou je třeba zamést pod koberec?“

„Posral jsem to,“ řekl jsem. Většina vzteku už mě přešla a zůstával spíš jen deprimující pocit selhání, na který jsem nebyl zvyklý.

Nechápavě se na mě zadíval.

„Flint. Uzavřeli jste to jako nehodu. Nic zvláštního se nenašlo?“ zeptal jsem se.

„Ne. Musel jsem trochu šlápnout na pitevnu a hasiče, ale nakonec to založili jako nehodu. Přesně jak mi naznačoval jistý pan poručík od speciální zásahovky, který se v takových věcech vyzná,“dodal sarkasticky.

„Posral jsem to,“ zopakoval jsem a povzdychl si. „Za poslední dva měsíce, možná tři… uhořel ještě nějaký další policajt?“

„Jeden z vašich,“ řekl Knoch opatrně. „Minulý týden…“

„Toho nemyslím,“ mávl jsem rukou. „Šlápl na minu se svěcenou vodou, byl jsem u toho. Někdo další, jako Flint? Uhořel sám, samovolné vzplanutí.“

„Ne… proč…“

„Kobliho, sakra!“ Musel jsem se snažit, abych na něj nevyštěkl. „Johna Bormana jsi znal.“

„Jasně, že ho znám. Na rozdíl od většiny vás… speciálů, to byl pohodový chlap. Škoda, že odešel do výslužby. Moment… znal?“

„Když se to stalo Flintovi, bylo to rychlé. Nejspíš si ani neuvědomil, že se děje něco špatného. Ale Chrochták… bojoval s tím. Hořel aspoň dvacet minut. “

„Zatraceně… Nenapadlo by mě, že zrovna on je pyro, vždycky jsem si myslel, že je jako…“

„On nebyl pyro,“ praštil jsem do stolu, až prázdné skleničky nadskočily. „Byl jako já. Říkám ti, že jsem to posral. Uhořel ještě někdo další?“

„Do prdele práce,“ zanadával Knoch. „Minulý měsíc, strážmistr z šestky. Uhořel s barákem a celou rodinou, ale byl to starý ochlasta. Všichni věděli, že má ve sklepě vlastní palírnu, podle požárníků tam byl, když to bouchlo. Shořel na popel.“

„Před měsícem. Za úplňku?“

Knoch zavřel oči. „Jo. Takže je to někdo z vaší strany.“

„Sice teď nemám moc důvěru ve své zatracené instinkty, ale říkají mi něco fakt nepěkného. Potřebuju všechno, co máte k Flintovi a tomu druhému… a seznam všech úmrtí při požárech za posledního půl roku. Všechno, co máte. Zkus něco vytáhnout i z hasičů a márnice. Zeptej se, jestli v poslední době není nějak podezřele víc požárů.“

„Na tohle máte přece styčného…“

Zarazil jsem ho zvednutou rukou. „Prosím. Udělej to pro mě, takhle to bude rychlejší. Když to začnu obvolávat já nebo někdo z našich…“ Povzdychl jsem si. „Musím to co nejdřív oznámit komisaři. Který mě nejspíš sežere zaživa.“

Ušklíbl se, ale pak zvedl telefon.

Všiml jsem si, že má na stole pytel s koblihami a natáhl jsem ruku. Ale jelikož jsem se snažil být nezvykle zdvořilý a vychovaný, nejdřív jsem se zeptal: „Můžu? Nutně do sebe potřebuju dostat trochu cukru.“

Obrátil oči v sloup, ale přistrčil ke mně pytlík a začal něco pokřikovat do telefonu.

Sežvýkal jsem mechanicky první koblihu na pár kousnutí a snažil se používat své mozkové buňky. Vím toho o nejrůznějších druzích magie mnohem víc, než bych byl ochotný komukoli ve městě přiznat, ale nenapadalo mě nic, co by nezanechalo aspoň nějaké stopy.

„A proč to sakra nikdo nenahlásil?“ vyrušilo mě z úvah Knochovo nadávání. „Diktuj mi jména.“

A začal něco čmárat na papír. Jména a data.

Do hajzlu. Sežvýkal jsem další koblihu a pro jednou se zase proklínal, že jsem se do tohohle zatraceného města vůbec přistěhoval.

Knoch položil telefon a zadíval se na mě.

„Ano, vážený pane poručíku, měl jste pravdu. Posral jste to, víc, než si myslíte,“ řekl mi s pocitem zadostiučinění v hlase. Pak se zadíval na prázdný pytlík od koblih a rozhořčeně zaprskal.

„Zatraceně, Bý, tos mi je musel sežrat všechny?“

Zapomněl jsem na snahu o zdvořilost a okamžitě odsekl: „Snažím se ti zachránit život, blbče, tak si nestěžuj.“

„Cože?“

„Moje instinkty mi říkají, že tady máme sériového vraha, který jde po policajtech. Tlustých policajtech, co rádi chlastají. Možná seš na řadě.“

Odfrkl si.

„Ne podle tohohle předběžného seznamu,“ prohlásil a přistrčil ho ke mně. „Žádný další policajt, ale za poslední tři měsíce narostl počet úmrtí při požáru na několikanásobek. Včetně pár případů identifikovaného samovznícení.“

Zadíval jsem se na papír. Některá jména jsem poznával.

„Do hajzlu. Proč to nikdo nenahlásil?“ zopakoval jsem otázku, kterou jsem ho slyšel prskat do telefonu.

„Protože jsem kvůli jistému zatracenému nenažranému poručíkovi před dvěma měsíci důrazně vysvětlil různým zodpovědným orgánům, že je to nehoda a že si toho nemají všímat.“

Chvíli jsem mlčel. „Sorry za ty koblihy,“ řekl jsem nakonec. „Když jsem nervózní, mám tendence sežrat, na co přijdu. Donesu ti nové.“

Postavil jsem se a dodal: „Jestli je teda opravdu chceš. Protože já jsem si nedělal srandu, když jsem ti říkal, že se ti snažím zachránit život.“

„A to má znamenat co, Bý? Zrovna ty, který dokážeš vyžrat celou kantýnu…“

Poplácal jsem se po břiše. „Já jsem stará příšera. Spálím spoustu energie. Ale ty jsi normální člověk. Pokud budeš takhle pokračovat, za pár let tě zabije cukrovka. Nebo něco jiného. Gustave… jsem dravec. Predátor. Máme tendence vnímat svět specifickým způsobem. Když na chvíli potlačím nános civilizace a smysl pro povinnost, víš, co vidím při pohledu na tebe? Ideální kořist. Milujeme velké vyžrané tlusťochy. Nedokážou nám utéct a je z nich spousta žrádla. Tak se zamysli, jestli třeba nezačít míň žrát nebo se aspoň víc hýbat.“

Nepředpokládal jsem, že mě poslechne, ale potřeboval jsem mít pocit, že jsem udělal pro svět a město aspoň něco dobrého.

Jako každý predátor jsem se považoval za lepšího, než všichni v okolí. Ale teď mě čekal nástup před vůdce smečky.

***

„Nemáme ještě všechny informace, ale začalo to podle všeho před čtyřmi měsíci. Vždycky kolem úplňku, v noci. Žádní přímí svědkové. Oběti vzplanou a až na jednu výjimku, kde to trvalo déle kvůli rase oběti, během krátkého okamžiku shoří extrémně vysokým žárem, po kterém zůstanou jen zuhelnatělé kosti. Ve většině případů tím zapálí i místo, kde se nachází, což je jeden z důvodů, proč to ze začátku vypadalo jen jako série nešťastných nehod - upálení elektrickým proudem, požár od plynového přívodu, exploze ilegální palírny.“

Zvedl jsem na chvíli oči od svých poznámek. Čekal jsem důkladné grilování před komisařem, ale místo toho to vypadalo pomalu jako vojenský tribunál, s komisařem jako soudcem a porotou složenou z mých kolegů. Mého rychlého briefingu se účastnili kromě komisaře i kapitán a všichni ostatní poručíci OSO plus technická podpora. Zahnal jsem nervozitu a pokračoval.

„Dohromady to vypadá, že máme alespoň patnáct obětí plus několik dalších, kteří uhořeli při sekundárním požáru. U několika dalších potenciálních incidentů si nemůžeme být jistí. Dva případy z Čertova vypadají jako kandidáti, ale v obou případech se předpokládalo, že to byla vražda svěcenou vodou v rámci války démonických gangů. Podle předběžné kontroly s imigračním to vypadá, že všechny případy byli speciálové - nelidé nebo magické talenty, většinou tři sta třicet trojky, ale v seznamu je i několik obětí, které prošly při imigraci vymazáním osobnosti a dva licencovaní…“

„Kdo, kromě Bormana?“ přerušil mě komisař.

„Ehm… Branwyn Divoděj. Thaumaturg v důchodu. Bílá rada to zamazala jako nehodu v laboratoři, ale jakmile jsem na ně trošku zatlačil, potvrdili mi, že to bylo samovznícení.“

Alespoň tohle nebylo na mě.

„Dobře. Pokračuj, Bý.“

Nadechl jsem se.

„První případ, u kterého si můžeme být jistí, že šlo o nepřirozený útok, byl strážmistr John Flint, který před dvěma měsíci uhořel sám v zamčeném bytě. Vyhodnoceno jako nehoda bez vnějšího zavinění.“

„A proč jsme si jistí, že to byl nepřirozený útok?“

„Protože jsem to posral,“ zavrčel jsem místo připravené omluvy. Po chvíli ticha jsem s povzdechem pokračoval: „Naprostou náhodou jsem byl poblíž, když se to stalo. Ucítil jsem krátký zášleh něčeho magického, když jsem dorazil na místo, našel jsem zuhelnatělou mrtvolu. Ohledal jsem místo činu, nenašel jsem žádnou stopu kohokoli nebo čehokoli dalšího. Po konzultaci s imigračním jsem zjistil, že Flint byl pyro, tři sta třicet trojka. Jelikož nezvládnutý záchvat bylo jediné logické vysvětlení, nechal jsem normály, ať to zapíšou jako nehodu, protože nemělo smysl se v tom vrtat a ztrácet s tím čas. Naše forenzní dostalo pro jistotu vzorky, ale taky nic nenašlo, tak jsem to pustil z hlavy.“

„Kdyby nám bylo řečeno, že jde o vzorek z možného magického útoku, ne jen podezřelé nehody, udělali bychom rozsáhlejší testy!“ okamžitě namítla šéfka forenzního.

„A nenašli byste nic, stejně jako jste nenašli nic u Bormana,“ nedal jsem se.

„Testy ještě běží! Tohle je porušení předepsaného postupu, poručíku! Nejste oprávněn k…“

„Na rozdíl od vás, doktorko Krymská, nepotřebuju hromadu krabic a testů, abych dokázal určit, jestli je na místě…“

„Odkdy jsou vlkodlaci…“

„Já nejsem vlkodlak!“

„DOST!“ přerušil nás komisař. „Pokračuj v hlášení, Bý.“

„Dnes jsme byli vysláni na zásah v místě bydliště Johna Bormana, který ještě nedávno sloužil ve SWAT týmu. Předpokládal jsem, že jde o nedorozumění, nebo falešné udání, ale jakmile jsem vystoupil z dodávky, ucítil jsem stejnou magii jako v případu Flinta. Borman byl transformovaný, bojoval s tím nějakou dobu, ale podlehl přibližně ve chvíli, kdy jsme dorazili na místo. Stejně jako v případě Flinta na místě nebyly nalezeny žádné stopy, které by jakkoli naznačovaly, co se tam stalo. Incident mě nicméně vedl k tomu, abych požádal normály a požární stráž o hlášení o všech podobných podezřelých případech z poslední doby. Zdá se, že máme ve městě sériového vraha, který se zaměřuje na speciály. A počet incidentů a jejich společenský profil se navyšuje.“

Komisař praštil rukou do stolu. „Patnáct, minimálně patnáct, nevysvětlitelných uhoření za úplňku, a my se to dozvídáme teď, náhodou? Zatracení normálové nám mají takové věci hlásit!“

„Posral jsem to,“ odpověděl jsem mu. „Nebudu se za to omlouvat, protože bych ve stejné situaci udělal to samé, ale když jsem zatlačil na normály, ať případ Flinta odepíšou jako nehodu… u dalších případů automaticky předpokládali, že je to naše práce, a rovnou to založili jako nehodu.“

Komisař si mě chvíli mlčky prohlížel. Nakonec jen zavrčel: „O tomhle si promluvíme později.“

Ulevilo se mi. Hádka osobně na koberečku s komisařem pro mě koneckonců nebylo nic nového.

A ačkoli se kancelářskou politiku snažím ze všech sil ignorovat, dobře jsem si všiml, jak ostatní reagují. Obvyklým podezřelým můj průser pochopitelně udělal radost.

„To je prozatím všechno,“ dodal jsem. „Jediné, co podle mých zkušeností dává jakýs takýs smysl, je těžká rituální magie nebo něco intradimenzionálního, ale to by ve městě nemělo být možné. A i kdyby, našly by se alespoň nějaké stopy. Budu potřebovat pár lidí na výpomoc s vyšetřováním, musíme projít všechny staré případy, zopakovat testy…“

„Nic takového,“ přerušil mě komisař. „Případ povede některý z detektivů z vyšetřovacího, ne ty, Bý. Mám nepříjemný pocit, že tohle bude velké a na dlouho, a ty na to nemáš čas, protože se musíš soustředit na vedení A-týmu a výcvik nových rekrutů.“

„Chrochták byl můj kámoš!“ namítl jsem neopatrně.

Komisař mě sežehl pohledem. „A to je další důvod, proč se toho nebudeš účastnit, dokud nebudeme potřebovat zásahový tým. I za normálních okolností máš tendence všechny děsit a snažit se z nich vymlátit přiznání. Teď bys na místě každého podezřelého nejradši rovnou sežral.“

Pokusil jsem se něco vztekle namítnout, ale komisař mě zarazil: „Mlč, Bý. Jsem jen takhle maličký kousek od toho, abych ti sebral poručické výložky!“ ukázal mi palcem a ukazováčkem těsně u sebe.

„Stejně jsem je nikdy nechtěl,“ vyštěkl jsem.

Než ale mohla naše obvyklá hádka pokračovat, tentokrát před svědky, přerušilo nás zazvonění komisařova telefonu. Jeho sekretářka lomeno osobní strážkyně Aurora se natáhla, zvedla telefon a chvíli poslouchala. Pak telefon položila a suše oznámila: „Máme dalšího. Tentokrát v městské bance.“

***

Viceprezident městské banky, další tři sta třicet trojka, nevysvětlitelně uhořel v noci ve své zabezpečené kanceláři, kde doháněl zanedbanou práci. Díky automatickému protipožárnímu systému s sebou nevzal i kancelář a půlku banky. Vnutil jsem se na místo činu, s argumentem, že máme sice v týmu několik vlkodlaků, ale můj nos je stejně nejcitlivější, ale bylo mi to houby platné. Můj nos kromě vůně slaniny nezachytil nic dalšího.

Než bylo po úplňku, měli jsme tři další případy. A průser na krku, protože buď někdo nedržel hubu, nebo si to novináři dali dohromady sami, a Chronicle otiskl článek o sérii podezřelých požárů, ke kterým dochází v poslední době ve městě. Městský bulvár to okamžitě doplnil sérií špíny o sériovém vrahovi, žháři, kterého pokřtili Spalovač.

Chronicle se nedal zahanbit a vydal speciální číslo, ve kterém rozpitvali „zbytečně senzacechtivé tvrzení naší konkurence, které by se však hypoteticky mohlo zakládat na pravdě“ do detailu, včetně faktu, že jedno z míst činu osobně byť neoficiálně ohledával nechvalně proslulý velitel zásahové jednotky SWAT, což mě definitivně od případu odstavilo a vysloužilo mi další důkladné seřvání.

Komisař mi dal přísný zákaz do toho jakkoli strkat nos doprovázený důrazným doporučením, ať raději ani nevystrkuju nos z okrsku, a stejně přísně zakázal detektivům pověřeným případem, aby se o tom se mnou jakkoli bavili.

Po několika dnech trucování, které si členové zásahovky důkladně vyžrali, protože jsem je honil po podzemním cvičáku až do naprostého vyčerpání, jsem si vzpomněl na jeden nesplněný slib, a s pytlem koblih jsem se protáhl do Knochovy kanceláře.

„Něco ti dlužím,“ zamával jsem na něj několika tisícovkami nezdravých kalorií.

Zamyšleně se na mě podíval a pak zavrtěl hlavou. „Nech si je, Bý.“

Když viděl, jak se překvapeně tvářím, pousmál se. „Přemýšlel jsem, o tom, cos mi posledně říkal. A rozhodl jsem se, že to zkusím.“

Spokojeně se poplácal po břiše, které bylo viditelně menší. Pokrčil jsem rameny, sedl si a vytáhl si koblihu pro sebe. S úšklebkem jsem mu ji stejně nabídl, ale když znovu zavrtěl hlavou, nacpal jsem si ji do tlamy a na tři kousnutí sežral.

„Co chceš, Bý? Znám tě. Nejdeš sem jen tak. Ale jelikož mi tvoje rada pomohla, možná, možná budu ochotný udělat něco málo nad rámec svých povinností.“

Nebyl jsem typ, který by chodil kolem horké kaše. „K vyšetřování mě nechtějí pustit, že prý mám moc blízko k oběti. Takže hledám alternativní zdroje.“

„Taky jsem byl u komisaře na koberečku, protože oficiálně to vedeme my jako případ sériového žhářství, a dostal jsem varování pro všechny, co se nám stane, pokud někomu něco řekneme. Za tolik ta tvoje rada zas nestála.“ Chvíli si vychutnával můj kyselý výraz, a pak se nade mnou slitoval: „Víme hovno. Naši detektivové obíhají příbuzné, hledají motiv nebo prostředky, ale nikdo nic neví. Musí to být něco z vaší strany. Dokonce jsme tu měli nějakého vědátora z univerzity, který přišel s teorií, že by to mohl být vysokovýkonný mikrovlnný kanón.“

„A to je co?“

„Podle něj hypotetická zbraň, která by něco takového dokázala. Ale když spočítal, že by to musela pohánět jedna celá městská elektrárna, všichni nad tím mávli rukou.“

„Co oběti?“

Pokrčil rameny. „Nemají nic společného, kromě toho, že jsou to asi všechno speciálové. Na začátku to byli spíš chuďasi, ale mezi pochůzkáři se už uzavírají sázky, že příští úplněk to bude samá městská smetánka. Ale i tak… lidi mají strach. Normálně sice naděláte bordel, ale je rychle po všem a lidi měli dojem, že když už tady nějaká potvora řádí, rychle ji srovnáte do latě. Teď se ale začíná reptat.“

Zamyslel se. „Mimochodem, ten tvůj nápad, že jde po tlusťoších, není úplně zcestný. Velká část obětí byli velcí vyžraní chlapi. Ale třeba ten bankovní ouřada byl hrozně aktivní sportovec. Samé svaly, skoro žádné sádlo.“

Povzdychl jsem si. „Díky.“ Pozorněji jsem se na něj zadíval. „Pokud budeš pokračovat, tak budeš za chvíli jako on. Fakt jsi zhubl. Nečekal jsem, že na to máš.“

Vesele se zašklebil. „Co ti na to říct? Žiju zdravě a aktivně. Možná bys to měl taky zkusit.“

***

Další úplněk se pomalu blížil a město zaplavovala nervozita. Umocněná tím, že došlo k několika dalším žhářstvím. Novinové články, zvlášť bulvární, které s oblibou rozebíraly fakt, že mezi zavražděnými bylo několik „speciálních osob“, vyvolaly několik pokusů o napodobení Spalovače.

Většinu z nich jsme my nebo normální policajti promptně sbalili, ale vždycky byli vybavení benzínem a sirkami, ne něčím podezřelým a magickým.

Čtyři dny před úplňkem přišel první opravdový případ Spalovače, ale to jsme zjistili až na místě. Původně jsme byli totiž povoláni na „ochranu speciální osoby za zvláštních okolností,“ což je eufemismus pro případy, že někoho z městské smetánky přepadne něco nadpřirozeného. Třeba dojem, že by je mohlo něco přepadnout.

Byla toho spousta, co jsem na městě nesnášel, ale zrovna tenhle pokrytecký případ okatého porušování základních zákonů, žádná magie, mě fakt štval. Magicky aktivní nebo příšera se mohla do města přistěhovat jen ve dvou případech. Buď dobrovolný výmaz paměti a osobnosti, nebo stejně „dobrovolná“ služba městu po dobu určenou individuálně případ od případu. Naprostá většina SWAT týmu si musela odsloužit alespoň pět let, než nám bylo uznáno právo na civilní existenci. Někdo zůstal i později, jiní si šli za svým, jako nedávno Chrochták.

Mně zbývalo ještě osm let, sedm měsíců a tři dny.

Diva Lucciana byla elfka, což jsou bezcitné chladnokrevné manipulativní bestie. Musím to vědět, protože mám elfí přítelkyni. Ale na rozdíl od Algariel byla Lucciana silná mentální čarodějka, schopná projektovat své emoce. Na jejích vystoupeních posluchači ronili slzy smutku či radosti, až byla podlaha operního sálu po skončení představení celá promočená.

Služba městu. Kulturní. Za spousty peněz a obdivu.

A já si musel od povýšení na poručíka kupovat obleky a kabáty sám, což byl důvod, proč jsem většinou vypadal jako otrhaný bezdomovec.

Ochranka nám jen oznámila, že se spustil magický poplašný systém a Diva na klepání neodpovídá, takže oficiálně žádají o zásah.

Sotva jsme vyjeli, dostali jsme echo, že byla Diva zavražděna a že máme zabezpečit místo činu, než dorazí vyšetřovatelé.

Napůl jsem tu vůni připečené slaniny čekal, přestože na to bylo ještě příliš brzo. Spalovač byl jinak aktivní těsně kolem úplňku.

Ale tentokrát si pospíšil. V lehce ohořelé pracovně slavné zpěvačky na nás čekala spálená kostra a houf nešťastného služebnictva.

Využil jsem příležitost a začal čmuchat kolem pod záminkou předběžného šetření, aniž bych měl jakýkoli úspěch.

V místnosti byly sice stopy magie, ale všechno pocházelo z šíleně drahého bezpečnostního systému, který měl Divu ochránit před nejhorším a spustit poplach na přivolání pomoci. Ve chvíli, kdy Spalovač udeřil, celý systém shořel, pravděpodobně zpětnou vazbou.

Pokusil jsem se neúspěšně vytáhnout nějaké rozumy ze služebnictva. Zpozorněl jsem až ve chvíli, kdy jsem mávnutím ruky poslal pryč jejího komorníka, a on si povzdychl: „Stydím se za to, že jsem jí nevěřil.“

„Cože?“

„Pane poručíku… má zaměstnavatelka byla… náročná osoba. Dalo by se říct, že byla paranoidní. Zoufale se bála jakékoli magie, pochopitelně s výjimkou své. Když se po městě začalo povídat o tom, že Spalovač jde po lidech… silnější postavy a speciální povahy, zpanikařila a dospěla k přesvědčení, že bude na řadě. Proto přerušila své koncerty. Považoval jsem to za jen další její výstřelek. Stejně jako její rozhodnutí, že začne hubnout.“

Ušklíbl jsem se a zadíval se na jeden z mnoha portrétů, kterými si Diva vyzdobila svou pracovnu.

„No, to by jí dalo opravdu hodně práce.“

Elfové, i míšenci, mají tendence být spíš štíhlí až vyhublí. Možná byla Diva výjimka potvrzující pravidlo, nebo zkusila zamaskovat svůj původ kromě chirurgické nebo magické operace uší i pojídáním obrovského množství čokolády a už jí to zůstalo… Nebo se prostě snažila stylizovat do populárního pojetí operní divy jako obrovské macaté ženské, ale v každém případě na sobě měla, i na portrétech se značnou uměleckou licencí, pořádné množství sádla nejen na místech, kde to heterosexuální samci oceňují.

Zavrtěl hlavou. „Ve skutečnosti začala v poslední době opravdu hubnout. Překvapilo mě to. Nejspíš některý z těch bylinných preparátů, na které si potrpěla, opravdu zabral.“

„Bylinné preparáty,“ řekl jsem pohrdavě. „Nebo spíš nějaký magický sajrajt.“

„Vzpomeňte si, co jsem vám říkal o její paranoidní obavě,“ připomněl mi komorník. „Trvala na tom, že její přípravky na pleť a hlas a vlasy a vůbec vše ostatní budou naprosto přírodní, beze stopy magie. Všechno, co si pořídila, jsme ještě museli speciálně kontrolovat.“

„V tom případě spíš zhubla sama od sebe,“ odfrkl jsem si.

„Kolik toho zhubla?“ ozval se za mnou zvědavý hlas. Prudce jsem se otočil.

Na místo dorazil detektiv pověřený případem Spalovače… a zase jednou se mi dokázal dostat do zad, aniž bych si toho všiml.

„David Riddlesmith, detektivní vyšetřovatel,“ ukázal Dave komorníkovi svou placku a zopakoval otázku: „Kolik slečna Lucciana zhubla?“

„Pár kilo. Ale zjevně to nestačilo.“

„Díky. Můžete jít,“mávl Dave rukou a obrátil se ke mě.

„Měl bys vypadnout, Bý, než tě někdo práskne a komisař se bude zase vztekat.“

„Jdi do prdele, brácho. A díky za důvěru,“ řekl jsem mu kysele.

„Bý, tohle fakt není případ pro tebe. Tohle chce použít mozek a logiku, ne běhat a štěkat v naději, že někdo začne utíkat,“ povzdychl si.

„A jaký úspěchy má tvůj geniální mozek?“ zaryl jsem si. „Proč jsi chtěl vědět, kolik zhubla?“

„Protože jedna z mála věcí, co se dá z obětí vyprofilovat, jsou tři základní kategorie. Nejčastější jsou obtloustlí až tlustí lidé. Mnohem menší skupina jsou až přehnaně zdraví a aktivní sportovci. Ale mám dva případy, kdy oběť krátce před smrtí zásadně zhubla, což mi připadá podezřelé.“

„Bylinkový preparát,“ zamračil jsem se na něj podezřívavě a zamyslel se. „Flint měl pod dřezem taky nějaké pilule.“

„Jako skoro každý v tomhle městě, zvlášť mezi normály. Na jednu stranu se magie bojí a nechtějí s ní mít nic společného, ale spokojeně koupí a baští všelijaká homeopatika a tinktury a bylinkové výtažky. A než se zeptáš, ano, napadlo mě to a všechno, co na místě najdeme, kontrolujeme. Ale buď je to něco schváleného, nebo obarvená voda, případně směs nějakého neškodného koření od jednoho ze stovek městských bylinkářů. Samozřejmě, že nás napadlo, jestli to není nějaký magický jed. Po uhoření v těle už nic nenajdeme, ale pokud by to byl nějaký otrávený preparát, museli bychom něco najít.“

„A proč je ti podezřelé, že někdo hodně zhubne?“

„Bý,“ povzdychl si. „Ty se na spoustu věcí díváš ze svého pohledu therianotropa. Spálíš obrovské množství energie, zvlášť při proměně. Opravdu tlustého dlaka vidíš jen málokdy, maximálně masivně stavěné, jako je komisař… nebo byl Chrochták. Ale i oni můžou bleskově zhubnout, jakmile se budou trochu snažit.“

„Pořád nechápu.“

„Člověk nemůže jen tak zhubnout za týden deset kilo, pokud nemá odpovídající talent.“

Zamračil jsem se na něj a houkl jsem na komorníka. „Ty bylinkové preparáty… kde je Diva měla?“

Přes protestování Davida jsem se nechal zavést do luxusní koupelny, kde měla Diva hromady a hromady broušených zdobených skleniček popsaných nesrozumitelnými zkratkami…

„Co z toho měla na hubnutí?“ zeptal jsem se. Komorník nejistě pokrčil rameny a ukázal na poličku. „Tady si dávala preparáty na obecnou životosprávu.“

„Co z toho je nového?“

Jen bezradně pokrčil rameny a tak jsem začal otvírat jednu skleničku za druhou a zkoumat obsah.

„Bý, zatraceně, vem si aspoň rukavice,“ zasyčel na mě Dave. Ignoroval jsem ho, poháněný instinkty a přesvědčením, že jsem na správné stopě.

Logicky jsem začal na poličce zleva doprava, takže to pochopitelně byla až ta poslední lahvička napravo. Ale kapsle uvnitř vypadaly a voněly stejně jako to, co jsem si, už jen dost nejasně, pamatoval z jedné Flintovy lékovky.

Vytáhl jsem jednu kapsli, rozdrtil ji mezi prsty a nasál vzduch tak silně, až se mi trocha prachu dostala do nosu. Okamžitě jsem začal kýchat, to svinstvo působilo podezřele dráždivě. Ale když jsem se pokusil probrat jednotlivé vůně, nacházel jsem jen obvyklé věci, které bych dokázal s trochou snahy pojmenovat a možná i natrhat. Něco z toho bylo dokonce i léčivé.

„Co tady děláte, poručíku?“ vyštěkla na mě nána Krymská, která konečně dorazila na místo v čele svých techniků a spousty krabiček a detektorů a dalších nesmyslů zapůjčených z Univerzity.

„Používám k ohledání místa činu lepší chemický detektor, než je cokoli z toho, co jste si přitáhli,“ odsekl jsem.

Začala se rozčilovat a připomínat mi, že mám od komisaře přímo zakázáno do případu zasahovat. Ignoroval jsem ji a odtáhl si komorníka stranou.

Ale nebyl mi schopný pomoct. Diva si své bylinky kupovala sama, sama si je i přesypávala, kontrolovala detektorem a dávkovala.

„Bý. Co jsi našel?“

„Flint měl ty samé bylinkové pilule.“

„To nemusí nic znamenat… počkej, kam jdeš?“

„Ještě před chvílí jsi mě vyhazoval, že tady nemám co dělat,“ odsekl jsem. „Mám nápad, ale musím si to ověřit.“

***

Naštěstí se na místo sjela i spousta normálních policajtů, zabezpečovat perimetr, a tak jsem si mohl zabavit jedno auto i s chvilku reptajícím řidičem, který mě nicméně dovezl zpátky na okrsek rekordní rychlostí. Asi se mě chtěl co nejdřív zbavit, ale zkazil jsem mu náladu, když jsem mu přísně přikázal, ať na mě počká.

Pokusil jsem se vtrhnout do Knochovy kanceláře, ale byla zamčená… Logicky, protože byla noc a Knoch většinou sloužil od brzkého rána do odpoledne. Vytáhl jsem z dispečinku jeho adresu a nasměroval tam svého nedobrovolného taxikáře.

Až cestou jsem si uvědomil, že jsem si mohl ušetřit cestu, stačilo vysílačkou zavolat na dispečink, ale tahle zbrklost pro mě byla typická, zvlášť ve chvíli, kdy jsem byl na stopě.

Po chvíli bušení na dveře nakonec Knoch vylezl, jen v tričku a trenýrkách a překvapeně na mě zamrkal.

Přejel jsem ho pohledem a ukázal na jeho břicho, které sice nebylo zrovna ploché, ale po pořádné pneumatice nezůstalo moc stop.

„Jak jsi to udělal?“

„Cože? Bý? Co se děje?“

„Zhubl jsi aspoň dvacet nebo třicet kilo. Ani ne za měsíc. Jak jsi to udělal?“

Pokrčil rameny. „Říkal jsem, že jsem šel do sebe a začal žít zdravěji.“

„Do hajzlu, Kobliho, nelži mi do ksichtu. Jsi normální člověk, takhle rychle hubnout nemůžeš. Něco bereš, že jo? Neporadil ti to náhodou Flint?“

Pobledl.

Otočil jsem se k autu a zařval na řidiče: „Čekat!“

Pak jsem strčil Knocha dovnitř a řval… tedy, mluvil na něj mírně zvýšeným hlasem: „Ven s tím! Bereš na to hubnutí něco? Nějaký zasraný bylinky?“

Zaváhal a pak neochotně přikývl.

„A to tě nenapadlo, že to není normální, takhle rychle hubnout?“

„Nechal jsem si to zkontrolovat na stanici,“ namítl. „Žádná magie.“

„Ven s tím. Sypej to ze sebe, bleskově.“

O chvíli později jsem už držel v ruce lékovku, ve které byly lisované tablety, stejné, jako měla Diva i Flint. Flint se krátce před svou smrtí svěřil Knochovi, že zkouší něco na hubnutí a ten si na to vzpomněl, když jsem do něj rýpal na téma predátorů milujících tučnou kořist.

„Akorát je to teďka drahé jako prase,“ postěžoval si Knoch, kterému to pořád nedocházelo. „Ale funguje to fakt dobře. Stačí pilulka před spaním, sice se probudím celý propocený, ale sádlo začalo mizet samo, i když jím skoro stejně.“

SPECIÁLNÍ URYCHLOVAČ SPALOVÁNÍ TUKU, hlásal rukou napsaný text na lékovce. JEDNU TABLETU PŘED SPANÍM. NEMÍCHAT S ALKOHOLEM!

Na stole v Divině pracovně stála otevřená prázdná láhev vína.

„Kdes to koupil?“

„Jeden bylinkář v přístavní. Bý… co se sakra děje?“

„Spalovač,“ řekl jsem mu suše. „Tohle je Spalovač. Už jsi dneska měl svou piluli před spaním?“

Zbledl.

„Oblíkni se. Pojedeš se mnou za tím bylinkářem. Jak se jmenuje?“

Pro jistotu jsem z auta zavolal na dispečink a nahlásil jim jméno a adresu toho zatraceného bylinkáře. Byl jsem ujištěn, že je to normální, počestný občan. Donutil jsem dispečera, ať mi řekne první tři čísla jeho občanky. Chvíli jsem lovil v paměti, než jsem to trojčíslí identifikoval jako normálního člověka, který ale imigroval do města jako dítě.

Většina magických talentů se začala projevovat až s příchodem puberty a zběžný test děcek je nemusel odhalit. Bylo dost možné, že to trojčíslí už neplatilo a že bych si měl zavolat posily.

***

Přikázal jsem oběma policajtům, ať počkají v autě, a zamířil do krámku, na kterém měl jeho majitel registrovanou i osobní adresu.

BYLINNÉ A HOMEOPATICKÉ PŘÍPRAVKY DARZNIK hlásala cedule. I zvenku to smrdělo nejrůznějším býlím a kytkami a pryskyřicemi, až to přebíjelo i běžný pach přístavní čtvrti, kde se mísily převážně výkaly, zkažené ryby a ještě nenalezení námořníci, kteří někomu dlužili příliš mnoho peněz příliš dlouho.

Rozhodl jsem se to zkusit po dobrém. Hlavně proto, že jsem cítil, jak ve mně bublá vztek natolik, až bych se nemusel ovládnout.

Obvykle od každého čekám to nejhorší, ale tady jsem měl nepříjemný dojem, že je to celé jen nešťastná, naprosto debilní náhoda.

A tak jsem jen začal bušit na dveře, místo abych je rovnou vyrazil a vtrhl dovnitř proměněný, jak po mně chtělo mé Zvíře, jako za starých dobrých časů, než jsem se nechal zcivilizovat.

Po několika úderech se nahoře rozsvítilo a otevřelo se okno, ze kterého na mě začal zmateně mžourat brejlatý mladík s rozcuchanými vlasy.

„Pan Darznik?“ houkl jsem na něj. „Policie. Pojďte dolů, musím s vámi okamžitě mluvit.“

„Ehm… to nemůžete počkat na ráno, jako každý slušný člověk?“ zamumlal tak tiše, že by ho normální člověk neslyšel. „Moment,“ zavolal a zmizel.

Napjal jsem uši a soustředil se. Jen tak pro případ, že by se rozhodl zdrhnout.

Ale za chvíli už mi v pantoflích a županu otvíral dveře a nejistě na mě mžoural.

Strčil jsem mu placku před nos a a zatlačil jsem ho dovnitř krámku.

„Poručík Edger, Oddělení Speciálních Osob. Tohle je vaše práce?“ ukázal jsem mu Knochovu lékovku.

„Ehm, ano, můj nejlepší produkt. Ach…“ náhle zbledl. „Říkal jste… Oddělení Speciálních Osob? Pane policisto, mohu vás ujistit, že všechny moje přípravky jsou naprosto poctivé, čistě přírodní, bez jediné stopy jakékoli nečisté magie! Dokonce ani nevyužívám preparáty, které jsou sice povolené, ale…“

„Takže nejste čaroděj, alchymista, ani nic takového,“ přerušil jsem ho.

Zatvářil se znechuceně. „Samozřejmě že ne!“

Můj nos v něm nedokázal odhalit nic speciálního. Páchl po bylinkách a koření stejně jako celý jeho krámek.

Mohlo mu být tak maximálně pětadvacet a nebylo na něm nic zvláštního. Mohl jsem se sice ujistit, ale pro případ, že by se mé instinkty přece jen pletly, jsem ho nechtěl ještě víc vyděsit.

„Jak v tom případě funguje tohle?“ ukázal jsem mu znovu lékovku se Spalovačem tuků.

Rozzářil se.

„To je má vlastní směs, trvalo mi několik let, než jsem ji zdokonalil na dnešní úroveň. Je to pečlivě vyvážená směs různých přírodních materiálů zkombinovaných za pomocí mého speciálního postupu…“

Nechal jsem ho chvíli žvanit o tom, jak výborný je to preparát, jak ho zkoušel sám na sobě, protože v mládí trpěl otylostí a akné. Pochlubil se, že současný recept finalizoval před několika měsíci a od té doby, zvlášť za poslední měsíc, s ním má velmi dobré finanční výsledky a přemýšlí o tom, že si ho bude patentovat a otevře si továrnu.

„Neodpověděl jste mi, pane Darzniku. Jak přesně to funguje? Co to udělá s člověkem, že začne ztrácet hmotnost? Až nepřirozeně rychle,“ dodal jsem s náznakem výhrůžky.

„Pane policisto, znovu vás ujišťuji, že je to naprosto přirozené. Je to výsledek synergie různých metabolických procesů v důsledku kterých tělo během spánku, když přejde do ketózy, začne zvyšovat tělesnou teplotu a zrychleně spalovat tuky. Běžný osmihodinový spánek pod vlivem mého preparátu odpovídá celodennímu aerobickému pohybu a spálí se při tom až…“

„Proč se to nesmí míchat s alkoholem?“

„Alkohol ovlivňuje metabolické dráhy. Narušuje synergické účinky mého preparátu, má tendence je posilovat nad bezpečnou úroveň, což může způsobit horečku a další zdravotní potíže.“

Chvíli jsem se na něj mlčky díval.

„Mohl byste mi prosím vysvětlit, proč mě kvůli tomu budíte uprostřed noci?“ odvážil se nakonec. „Jestli jde jen o podezření, že bych se snížil k tomu, abych prodával něco magického…“

„Čtete noviny, pane Darzniku?“ zeptal jsem se ho. „Slyšel jste někdy o Spalovači?“

„Ehm, ne. Většinu času trávím tady v krámku přípravou svých preparátů. Právě kvůli takovému životnímu stylu, který mi neposkytuje dostatek pohybu, sám svůj preparát používám…“

„Co by se stalo, kdyby ten váš preparát použil nějaký nečlověk? Nebo někdo magicky aktivní?“

Znechuceně pokrčil rameny. „Nemám tušení. Naštěstí jsme v civilizovaném městě, kde nikdo takový nemá přece co dělat. To je přeci vaše práce, ne?“

„Váš preparát zvyšuje rychlost metabolismu. Co by se stalo, kdyby šlo o metabolismus schopný aktivní zpětné vazby? Většina magicky aktivních má podvědomou schopnost svůj metabolismus měnit. A obvyklá reakce na otravu nebo nemoc je zvýšení teploty, vyšší aktivita. Co by se stalo?“

„Hm… Zajímavá otázka. Předpokládám, že by to mělo podobné účinky jako nebezpečné předávkování. Teplota organismu by se začala zvyšovat nad bezpečnou mez… až na úroveň, kdy by mohlo dojít k denaturaci tkání… proč se ptáte, pane policisto? To neznělo jako hypotetická otázka.“

„Máme několik mrtvých, u kterých došlo k nečekanému samovznícení,“ zavrčel jsem na něj. „Nejméně u dvou jsme našli váš preparát. A všechno to byly osoby magického původu.“

Zatvářil se zmateně a pak se rozzářil.

„Takže můj preparát navíc zabíjí příšery? Ale to je výborná zpráva!“

Málem jsem mu na místě urval hlavu.

Asi bych to udělal, kdybych zvenku nezaslechl příjezd dalšího auta. A zatímco jsem bojoval se vztekem svým i svého Zvířete, zaslechl jsem tichý hovor a kroky.

A tak jsem ho místo toho popadl, zkroutil mu ruce za zády a oznámil mu: „Etone Darzniku, zatýkám vás pro nepovolenou distribuci jedovatých látek a pro podezření z vícenásobného travičství a vraždy… i když soud to možná uzná jako zabití.“

Pak jsem si uvědomil, že s sebou nemám klepeta, abych ho spoutal.

Neměl je u sebe ani David, který právě dorazil na místo v doprovodu Krymské. Vyslechli si mé krátké shrnutí a zmatené protestování toho zatraceného bylinkáře, který se rozčiloval, že zabití příšery je přece služba společnosti, ne zločin.

Nakonec jsme si ty klepeta museli půjčit od uniformovaného řidiče, abychom mohli Spalovače odvézt na okrsek na oficiální výslech.

***

Sice to všechno sedělo dohromady a instinkt mi říkal, že jsou mé závěry správné, ale ještě to bylo potřeba dokázat. Naštěstí si ten zatracený metodický bylinkář vedl pečlivé záznamy a od zákazníků chtěl jména a adresy, aby jim mohl posílat vzorky a katalogy. Sice mu to spousta lidí odmítla říct, nebo mu dala falešné informace, takže v seznamu zákazníků zázračného preparátu stály položky typu „muž, čtyřicet let, otylý, pravděpodobně policista“, ale i tak se seznam ověřených a předpokládaných obětí Spalovače překrýval dostatečně se zákazníky, kteří v poslední době zatoužili po ověřeném a zaručeně fungujícím způsobu, jak rychle a bez námahy zhubnout.

Darznik seděl uvnitř výslechové místnosti, grilován Krymskou, která se z něj snažila vymámit detaily ohledně složení jeho preparátu a možných dalších účinků. David sedící vedle ní se na masového traviče, nebo spíš paliče, jen zachmuřeně díval. Můj úprk ho vedl k postupnému zpracování služebnictva Divy, až získal seznamy adres, kam si Diva jezdila, případně chodila v doprovodu svého osobního strážce pro své preparáty, a podle data správně vyvodil místo, kam jsem se já nechal zatáhnout Knochem.

Sledoval jsem to skrze jednosměrné zrcadlo spolu s komisařem a nešťastným pohublým vrchním nadstrážmistrem, který se snažil ze všeho vykroutit se slovy, že se do speciálních případů nechce zaplést. Komisařovo ujištění, že už je v tom zapletený víc než dost a zůstane tady, mu radost opravdu neudělalo.

Kdyby to byla výslechová metoda, musel bych dát Krymské vysoké hodnocení. Dokázala Darznikovi naznačit své sympatie a obdiv, chápavě odkývala jeho rozhořčení, že se ve městě nachází tolik nelidí, s čímž by se rozhodně mělo něco dělat, a rozpovídala ho ve chvíli, kdy mu vysvětlila méně známou část městské politiky a to konkrétně azyl na Univerzitě, technicky vzato samosprávné součásti města.

Jenže ona to všechno myslela vážně. Byla stejná jako on.

„Zabil hromadu lidí, je na to pyšný, a ona ho chce šoupnout do pohodlíčka do laboratoře s neomezeným rozpočtem?“ rozčílil jsem se.

Komisař jen něco zabručel a dál drtil mezi zuby vyhaslý doutník.

Když začala Krymská vysvětlovat tomu zatracenému psychopatovi, že výzkum vlivu jeho metody na nadpřirozené osoby bude vyžadovat dostatek pokusných subjektů, ale že Univerzita mu je může snadno dodat, začal jsem cenit zuby.

Když mu odkývala, že by to mohla být cesta, jak zbavit město posledních zbytků nadpřirozena a nastolit vládu rozumu a vědy, málem jsem vytekl.

„A tihle označují nás za příšery? Tihle dva zasraní vědátoři, kteří tady s nadšením plánujou genocidu a mají z toho radost?! I většina zatracených upírů má víc empatie než tihle dva!“

Komisař nereagoval.

„Vyrostl ve městě, v bezpečí. Ani si neuvědomuje, že půlka jeho sousedů jsou to, co považuje za příšery. Takových případů bude víc a víc. Už teď máme občas problémy s nějakým čerstvě dorostlým děckem, co ani neví, co se s ním děje, když se poprvé probudí jeho talent. Tohle zatracené město je založené jen na samých lžích.“

„Ne. Tohle město je založené na slibu, že dokážeme normály ochránit. Že dokážeme udržet civilizaci,“ procedil komisař skrz zuby a pro jednou se mi neobtěžoval připomínat, že tuhle hádku vedeme už po několikáté.

„Měl jsem ho zabít, ne zatknout.“

„Možná ano,“ zavrčel komisař. „To by se zamazalo snáz. Musím si zavolat na pár míst. Nedovol jí, aby ho odvedla, pořád je to náš případ,“ zavrčel komisař a pak odhodlaným krokem vyrazil pryč.

Vrátil se o pár minut později. Starý medvěd se většinou tvářil dost nasupeně, i když měl dobrou náladu, ale v tu chvíli vypadal, že vzteky překousne stůl i s magnetofonem, na který se výslech nahrával. Vyvodil jsem z toho své závěry a obořil se na něj: „Vy ji necháte…“

„Drž hubu, Bý!“ Pak zmáčkl tlačítko a zavrčel do mikrofonu: „Krymská, Riddlesmith, to prozatím stačí. Nechte podezřelého, až popadne dech. Chci s vámi mluvit.“

„Ten chlap je geniální,“ prohlásila Krymská, jen co vylezla ven. „Dokázal toho tolik jen s tím, co zvládl sehnat v přístavu. Se zdroji univerzity…“

„Jsme si jistí, že za to opravdu může ten jeho preparát?“ přerušil ji komisař.

„Samotnou mě to překvapuje, ale hypotéza poručíka Edgera se zdá pravdivá. Můžeme to snadno ověřit. Stačí vhodnému subjektu aplikovat dávku, ideálně pozítří, za úplňku, a…“

David, který do té doby držel kamennou tvář, pro jednou ukázal nějaké emoce a znechuceně se na ni zamračil.

„Na Univerzitě jistě nějaký… moment. Pokud si dobře pamatuji, včera byl zatčen jeden z orků za porušování zákona o povinném maskování.“

Vycenil jsem na ni zuby a zasyčel: „Nebo bychom to mohli rovnou vyzkoušet na někom ze členů SWATU.“

Na chvíli se zamyslela, ale pak zavrtěla hlavou. „Ti jsou přece jen užitečnější jako…“ Pak zmlkla a konečně začala přemýšlet o tom, s kým se nachází ve výslechové místnosti.

„Tohle bude vyžadovat naprosté utajení. Na větší úrovni, než můžu autorizovat sám,“ zahučel komisař. „Musíme si být jistí. V base máme Cerbese. Stejně ho čeká příští týden křeslo… Bý, ty idiote!“

Polkl jsem a položil Knochovu lékovku zpátky na stůl. „Přineste mi flašku chlastu. Něčeho dobrýho. Pro případ, že by to byla moje poslední.“

„Ty zatracený tvrdohlavý čubčí synu!“

„Brácho… ty se prostě musíš pořád snažit překonávat, i kdyby to bylo v seznamu největších blbostí, cos kdy udělal.“

„Poručíku, sice osobně uvítám, že jste ochotný pro jednou udělat i něco jiného než rozsáhlé kolaterální škody a obětovat se pro vědecký pokrok, ale tohle není rozumné. Minimálně bychom měli takový experiment…“

„MLČTE!“ zařval jsem na ně. „Doneste mi tu flašku. Já to zvládnu. Vzal jsem si jen půlku a vím, jak to má fungovat. Jakmile začnu ztrácet kontrolu nad teplotou, potlačím to. Přinejhorším se proměním.“

„To Johnu Bormanovi nepomohlo,“ namítla Krymská. „Vy vlkodlaci…“

„Já nejsem vlkodlak! A Borman nedokázal vyšší transformaci.“

„Ta přece ve městě není možná…“

„Doneste mi tu flašku, zatraceně, ať to máme za sebou. A možná pro jistotu nějaké hasičáky.“

Komisař se na mě chvíli díval, pak si povzdychl a otevřel dveře. „Auroro? Dones mi z kanceláře flašku whisky. Tu nejlepší.“

„Proč?“ nechápavě se na mě dívala Krymská. „Proč raději budete riskovat svůj život, poručíku, než nechat odsouzeného zločince…“

„Protože jsem možná příšera a nadpřirozený predátor, ale mám něco, co vám naprosto chybí. Morálku a etiku,“ odsekl jsem unaveně a sedl si na židli.

„Funguje to,“ řekl jsem po chvíli ticha. „Začínám mít pocit, jako bych běžel.“

„Vždyť se to ještě nemohlo dostat z žaludku…“

„Krymská, víte hovno, jak já funguju. Mlčte a dělejte si poznámky.“

Přestal jsem urychlovat své trávení a soustředil se na to, co se dělo v mém těle.

Z rozjímání mě vyrušila Aurora, která dorazila s broušenou lahví s hnědou tekutinou a skleničkou. Sebral jsem jí lahev a nalil si do chřtánu polovinu obsahu zatraceně dobré whisky.

Trvalo to jen pár minut a pak jsem se i já začal potit. Sice jsem si potrpěl na sladké a sežral toho opravdu hodně, ale s mým tělem a hlavně životním stylem jsem neměl čas na velké tukové zásoby. I tak jsem cítil, jak tělo sahá na rezervy, které se rychle začínají tenčit. Můj dech se zrychlil.

Mé Zvíře se probralo ze spánku a začalo sebou neochotně vrtět. Správně identifikovalo, že nám v žilách proudí něco nepřirozeného, jedovatého, a chtělo se toho zbavit.

Velmi opatrně jsem ho nechal, ať do toho zašťourá a propůjčí mi svou odolnost vůči všem jedům.

A málem jsem to nedal.

„Bý!“

„Dobrý,“ zachrčel jsem se zavřenýma očima. „Zatím dobrý.“

Dokázal jsem si až příliš dobře představit, jak se cítil Chrochták, který se nejspíš rozhodl shodit všechno sádlo, které nabral během několika týdnů nicnedělání, a místo aby to vyběhal, zkusil to jednodušší cestou.

Ta směs bylinkového svinstva pobláznila nejen mou tělesnou chemii, ale začala pracovat i s mým podvědomím, které dospělo k názoru, že hořím. Pokoušelo se využít mé schopnosti, aby to potlačilo, čímž ale jen přidávalo pomyslné palivo do kotle, který se zoufale snažil rozhořet magickým žárem.

Chrochták se nejspíš v tuhle chvíli reflexivně proměnil, aby mohl lépe bojovat s neviditelným nepřítelem, ale samotný proces proměny a uvolněné magie jen posílil celý proces. Čím více se snažil regenerovat, tím více hořel.

„Vodu,“ zachrčel jsem a bojoval ani ne tak s pocitem horka, jako usilovnou snahou svého Zvířete i podvědomí něco dělat. Žádná magie. Bez magie to bude jen horečka.

Někdo mi strčil do ruky hrnek. Okamžitě jsem ho vypil. A pak další.

Po několika litrech okamžitě vypocené vody jsem se začal cítit lépe a moje tělesná chemie se pomalu vracela do normálu.

„Hotovo,“ zachrčel jsem nakonec, stále se zavřenýma očima. „Můžeme si být jistí. Kdybych to nečekal… možná by bylo po mě.“

„Bý… jsi v pořádku?“ zeptal se mě opatrně David.

„Jo. Unavený, propocený skrz na skrz, ale bude to v pohodě. Dejte mi chvilku, ať popadnu dech.“

„Nic z tohohle se nesmí dostat ven. Musíme okamžitě zahájit maskirovku,“ prohlásil komisař.

„Musíme okamžitě obejít všechny jeho zákazníky,“ opravil jsem svého šéfa. „Musíme to vyhlásit v novinách, jinak budou hořet další a další.“

„Zítra. Je půlnoc. Těm co si vzali dnešní dávku a budou mít smůlu, těm už nepomůžeme. Potřebujeme co nejdřív oznámit, že jsme Spalovače chytili a zneškodnili, a všechno pečlivě zamazat. Je to jeho vina a bude to tak i oficiálně, jen musíme upravit detaily. Našli jsme traviče, který používal nelegální prostředky k úmyslnému trávení některých svých zákazníků, ale než aby se nechal zatknout, raději spáchal sebevraždu a pokusil se vzít naše policajty s sebou.“

„To se mu nebude líbit,“ namítla Krymská. „Ale když mu to dobře předložím, aspoň bude mít motivaci vázat se jen na Univerzitu a soustředit se na výzkum.“

Pokusil jsem se otevřít oči a zatnout pěsti. Nešlo mi to.

„Krymská, vytáhla jste z něj ten jeho recept?“

„Ne. Jen náznaky, ale to nevadí. Možná bude chvíli trucovat, ale jakmile uvidí, jaké prostředky mu může Univerzita poskytnout, pustí se do výzkumu.“

Vstal jsem na stále nejistých nohách, konečně otevřel oči a chtěl jsem na ně něco začít řvát.

To svinstvo mě muselo odrovnat víc a na delší dobu, než jsem si myslel. Vůbec jsem nepostřehl, že do místnosti dorazil někdo další.

Jen kousek ode mne stála krásná žena v elegantních šatech a pobaveně mě sledovala.

Můj první reflex bylo uskočit a zkusit se krýt, dokud se ta zatracená baba nevzpamatuje, ale pak jsem si uvědomil, že se tváří pobaveně, ne nasraně. Tentokrát to bylo jedno z těch setkání, kdy se mě Eliza nepokusila zabít. Komisař o našem komplikovaném vztahu věděl, a tak ji pečlivě varoval, že tady budu.

Stejně mě přítomnost šéfky imigračního oddělení a hlavní zapomínačky města nasrala.

„Takže tohle je v plánu?“ obořil jsem se na komisaře a ukázal prstem. „Necháte nám všem vymazat mozky, ať nedržkujeme, že ten chlap dál vesele bádá na zatracené Univerzitě, místo aby skončil na popravišti?“

„Drž hubu, Bý, a nevztahuj všechno hned na sebe,“ povzdychl si komisař. „Slečna Eliza tu není kvůli tobě.“

„Informace o existenci látky schopné efektivně zlikvidovat nelidské bytosti a lidi s magickým talentem musí pochopitelně zůstat utajena,“ prohlásila Krymská. „Univerzita se dokáže postarat o dostatečné zabezpečení, ale jinak by o tom měli vědět jen ti, kteří nezbytně musí.“

„Doktorko Krymská, operujete na základě chybného předpokladu. Darznik nebude předán Univerzitě.“

„Na to nemáte právo! Už jsem mu jako členka univerzitního výboru slíbila azyl, tím se dostal do naší kompetence!“

„Zapomínáte na jeden fakt, doktorko. Jste sice členkou akademické obce, ale ve chvíli, kdy jste nastoupila do služby u OSO, složila jste přísahu, která v případě ohrožení městské bezpečnosti vaše práva anuluje. Jako je tomu teď.“

„To není ve vaší pravomoci! O takové situaci musí hlasovat bezpečnostní rada města!“

„V krizové situaci stačí dva hlasy pro,“ usmála se na ni Eliza. „A já jsem pro. Podívejte se mi do očí, doktorko Krymská…“

Místnost zaplnil štiplavý pach entropické magie.

David pohotově zachytil vrávorající doktorku a posadil ji na volnou židli.

„Potřebujeme nějaké implantované vzpomínky? Vzala jsem jí krátkodobou paměť, posledních pár hodin.“

„Už byla doma a spala, když nás zavolali k případu. Bude lepší, když ji prostě odvezeme domů,“ navrhl David.

„Výborně. Kdo další?“ zeptala se bývalá velekněžka boha entropie a zapomnění, schopná vymazat paměť takovým způsobem, že nešťastník zapomněl nejen kdo je, ale i co je.

„Nadstrážmistře,“ obrátil se komisař ke Knochovi, který se celou dobu zoufale snažil tvářit, že v místnosti není. „Omlouvám se, ale…“

„To nic, šéfe. S radostí, budu jen rád, když si nebudu nic pamatovat,“ řekl s úlevou Knoch.

„Výborně. Tak ještě chvíli počkejte, než na vás dojde řada.“

Mračil jsem se na komisaře. Nebyl jsem si jistý, co má v plánu.

Věděl jsem jen jedno. Elizu si do své hlavy už nikdy dobrovolně nepustím.

„Slečno Elizo, kromě pachatele tady bude ještě pár osob, ale bude stačit jen drobná úprava. Chcete začít s nimi, nebo si je naopak necháte na konec?“

„Ze způsobu, jakým to říkáš, Ivane, předpokládám, že toho bylinkáře mám zpracovat… důkladně.“

„Na kost,“ zavrčel komisař. „Chci, aby byl vymazaný, jako by ho sežrala bouře zapomnění.“

Chvíli se na něj bezvýrazně dívala. „Normálně bych takovou žádost odmítla. Ale když jsem viděla, co to jeho svinstvo dokáže udělat s tím chlupatým jinak skoro nezničitelným idiotem… bude lepší, když se ten recept opravdu ztratí.“

A pak vešla do výslechové místnosti, kde spoutaný Darznik čekal na svůj osud. V některých ohledech mnohem horší než cokoli, co bych mu dokázal udělat já.

Přestože jsem oprávněně označovaný za jednu z nejhorších příšer široko daleko.

Měl jsem sto chutí utéct pryč co nejdál, ale nejspíš bych se sotva belhal. Začínal jsem mít naprosto děsivý hlad.

A tak jsem místo toho popadl ze stolu broušenou lahev s předraženou whisky, obrátil jsem se k zrcadlu zády a začal pomalu pít. Dobře jsem udělal, že jsem si nechal něco na později.

Komisař si mě upřeně prohlížel.

„Jednoho dne mi řekneš, Bý, co jsi udělal Elize, že se i po letech každý den probouzí s pevným přesvědčením, že tě musí zabít.“

„Ne, neřeknu,“ odsekl jsem. „Co dál?“

***

Vonělo to jako slanina.

Marinovaná ve zbytečně velkém množství bylinek.

A spoustě napalmu.

Ve skutečnosti to docela smrdělo.

Ale taky to vonělo.

Jako spravedlnost.

A bezpečí.