První a na nějakou dobu jediná známka, že došlo k apokalypse, přišla v podobě ostrých otřesů, které Norport rozechvěly na dlouhých deset sekund. Joel Melakiss zrovna seděl u svého pracovního stolu a procházel si papíry, ale s prvním zachvěním odhodil poslední hlášení ze své nejnovější továrny, postavil se a otevřel dveře kanceláře.
„Co se děje?“ zeptal se svého osobního strážce stojícího na chodbě v pozoru.
„Nevím, pane radní. Nejdřív jsem si myslel, že něco bouchlo, ale...“
„Jdi to zjistit.“
Nepřipadalo mu to jako výbuch, pokud tedy nedošlo k pořádnému průmyslovému neštěstí. A to by nejspíš znamenalo tragédii, jelikož měl Joel alespoň malý podíl ve většině městských továren.
Strážce se o pár minut později vrátil a ohlásil, že to bylo jen zemětřesení. Joelovi se okamžitě ulevilo.
„Erupce?“ chtěl vědět. Okna jeho kanceláře vedla k moři, ne k masivnímu vulkánu tyčícímu se nad přístavním městem.
„Ne, pane, ale Hora kouří mnohem víc než obvykle. Dá se čekat, že k večeru a přes noc napadá spousta popela.“
„Dobrá, vrať se na místo.“
V dlouhé historii Norportu došlo k opravdovým velkým erupcím Hory jen několikrát a městečko mělo vždy štěstí, že vyvázlo bez větších škod, ale v těch dobách bylo oproti moderní době maličké. Silnější vulkanická aktivita a následné zemětřesení by klidně mohly zničit vše, co Joel dokázal získat za posledních let takzvaných zajímavých časů.
Ostatní radní a starousedlíci si stěžovali, jak válka světů všechno zničila, stejně jako jejich otcové a dědové frflali, když byla v bažinách východně od osady v zátoce objevena obrovská naleziště ropy, což pro malé rybářské městečko, jediné na kontinentě absolutně nedůležitého zapadlého světa, znamenalo značné změny a nástup průmyslové revoluce. Norport byl po většinu své historie malý a bezvýznamný, daleko od všeho, zvláštní pouze oblaky černého popela, který mu poskytl původní jméno, Puerto Noir neboli Černý přístav. Jeho obyvatelé byli s lenivým a pomalým životem v zátoce spokojení. Zatímco jiné světy rostly, budovaly, válčily s ostatními a skončily poničeny svými nepřáteli v neustálém cyklu růstu, války a zkázy, Norport se tomu všemu vyhnul. Především proto, že malé městečko přežívalo převážně na rybaření doplněném těžbou uhlí v několika malých dolech. Našli se pochopitelně takoví, kteří toužili po dobrodružnějším a mnohem kratším životě, kteří se pokoušeli lovit obrovské dravé dinosaury žijící v rozsáhlých bažinách zabírajících tu část kontinentu, kterou netvořila sopečná pohoří.
Ale kde jiní frflali a nadávali, Joel, jeho otec a předtím jeho děda na změně a jí přinášeném růstu vydělávali. Peníze i osobní moc.
Před lety se radní žádosti bohatého jinosvětského industrialisty o povolení k postavení ropného vrtu v Bažinách bohorově vysmáli. Když jim došel dech, vzali si nabídnuté zlato a předpokládali, že agresivní ještěři a nejrůznější jiní netvoři žijící v divočině dřív nebo později toho cizáckého pitomce z Norportu vyženou. Nebo ho sežerou.
Joelův děda smích a pobavení ostatních nesdílel. Vycítil příležitost ještě předtím, než mu jinosvětci předvedli účinnost svých zbraní.
Pravda, gigantické bestie bažin se projevily dle očekávání jako zpátečníci, nesouhlasící s průmyslovým rozvojem, pravděpodobně s ještě větší nenávistí než městští radní. Nebo, v případě obrovských býložravců, to byli tvorové příliš pitomí, než aby pochopili, co se to děje. Ale i ty na jejich neochvějné, pomalé a normálně nezastavitelné cestě za dalším kusem žvance dokázaly kanóny a kulomety bránící ropný vrt zabít.
A byla by přece škoda a zbytečné plýtvání nechat všechno to maso a kůži jen tak shnít, že ano?
Joelův děda se s jinosvětci dohodl a zbohatl, na norportské poměry neuvěřitelně. Vydělal si dost, aby si mohl koupit podíl v pomalu rostoucím ropném průmyslu. Alianci s jinosvětci zpečetil manželstvím mezi svým nejstarším synem a dcerou jinosvětského průmyslníka.
Staromilci brblali. Nějakou dobu to trvalo, ale narůstající bohatství klanu Melakissů donutilo i ty nejkonzervativnější z nich, aby přijali změnu a přizpůsobili se.
Norport byl z pohledu ostatních světů stále malý a nedůležitý, ale stal se z něj zdroj ropy a ropných produktů pro okolní světy a sice pomalu, ale neustále rostl.
Dokud nedošlo k nové náhlé změně. K velké válce světů.
Pro ty, kterých se přímo týkala, to byla jistě strašlivá hrůza, zvlášť s ohledem na moderní zbraně, ale radní a obyvatele Norportu, včetně rodin dřívějších cizinců, po jediné generaci adaptovaných na místní lenivou pohodu, to jen otravovalo a dráždilo.
Pro Joela válka představovala skvělou příležitost, ačkoli musel strávit šílené množství času a sil, aby se udržel na vrcholku. Dočetl další hlášení a uvědomil si, že poprvé po nejméně měsíci nemá na práci nic, co by nemohlo pár dnů počkat. Přišlo mu to divné.
Ale dávalo to smysl. Za poslední týden se překvapivě nic zvláštního nestalo. Snad to nebude klid před bouří.
Zapřemýšlel, jestli se nepustit do práce na jednom ze svých dlouhodobých cílů. Nebo by si možná mohl dovolit jeden volný večer s manželkou a zbytkem rodiny.
Jenže pak se ozvalo zaklepání na dveře, následované opatrným: „Pane? Máte chvilku?“
Joel se ovládl a na svého tajemníka se vztekle nezamračil, ale přátelsky usmál. Takové úsměvy nacvičoval každý den ráno pět minut před zrcadlem. „Jistě. Co se děje?“
„Pane, městem se šíří podivné zvěsti. Magičáci tvrdí, že došlo k něčemu příšernému.“
Joel si nemohl pomoct. Musel se zamračit. Vítal změnu, ale magičáci, jak je označovali starousedlíci, ho příšerně štvali.
„Skoro vždycky, když s některým z nich mluvím, předvídají nějakou katastrofu. Co je to tentokrát? Už zase přišli s apokalypsou? Roztříštěním světů? Jen kvůli menšímu zemětřesení?“
„No... pane, nejsou to jen oni. Povídá si o tom celé město, nikdo přesně nic neví, ale adjutant pana komodora mi telefonoval a ptal se, jestli o tom my něco nevíme. Cokoli. Prý se muselo stát něco divného, ale není si jistý, co přesně.“
Joel si chtěl povzdychnout, ale vždy se pečlivě předváděl jako vůdce s pozitivním výhledem na svět, dokonce i před svým služebnictvem. Proaktivní přístup, tak tomu říkali alianční důstojníci.
„Poptej se a pokus se najít nějaké důvěryhodnější zdroje. Zkus vědecký kontingent, ti by mohli něco vědět. A taky prosím zavolej komodorovu adjutantovi a požádej ho o další informace.“ Joel chvíli přemýšlel a pak dodal: „Řekni mu, ať ode mě pozdravuje pana komodora a zeptá se ho, jestli nebude mít později čas na drink. Můžu pro něj do přístavu poslat auto.“
„Provedu, pane.“
Magie. Joel na ni nevěřil. Pro norportské byly kouzla a čáry převážně jen divné historky a pohádky z dávných mýtických časů. Nebo jednoduché triky jen s limitovaným praktickým použitím, navzdory tomu, co tvrdili jinosvětci. Někteří o sobě prohlašovali, že sami mají talent, ale připadali mu jako šarlatáni a podvodníci. Několikrát po nich chtěl, ať mu ukážou pravou magii, a vždy dostal jen primitivní triky nebo hromadu výmluv.
Kdyby magie existovala a byla tak mocná jako v pohádkách, Joel by ji přijal a začal se jí zabývat, stejně jako využíval technologii, protože mu vydělávala peníze. Peníze a bohatství samy o sobě byly sice důležité, ale pro Joela to byl především prostředek, jak získat moc. Na té jediné záleželo.
„Metafyzická realita tohoto světa je výjimečně silná a stabilní,“ snažil se mu to vysvětlit postarší vědec z jedné z prvních skupinek uprchlíků před válkou. „A oblaka popela a stín toho geologicky nemožného vulkanického pohoří blokují spoustu měsíčního světla, což ještě více oslabuje magickou auru tohoto města. Je extrémně těžké tady provést cokoli nadpřirozeného. Lokální realita to nechce dovolit.“
„Takže mi říkáte, že je tady u nás magie k ničemu? Že je nemožná? Proto tady nemáme žádné čaroděje, mágy ani magii?“ zeptal se Joel.
„To jsem neřekl. Jen je mnohem obtížnější cokoli udělat. Nejrůznější drobné talenty jsou ve skutečnosti celkem běžné, ale každý, kdo je zvyklý používat dennodenně magii, to tady bude nenávidět a rychle se odstěhuje. Pane radní, osobně jsem navštívil desítky různých světů. Nikdy jsem nebyl na žádném s tak nízkým magickým potenciálem. Ani jsem o takovém neslyšel. Mně se tu líbí,“ usmál se starý vědátor, který se brzy stal hlavním inženýrem v Joelově nové továrně.
Válka přinesla obrovské množství příležitostí a Joel se snažil využít jich co nejvíce. Technicky vzato si bylo dvanáct městských radních mezi sebou rovných, ale někteří si byli rovnější než jiní. Joel věděl, že ho občas někdo označuje za prvního radního. Když mu tak někdo řekl poprvé osobně, ztropil pořádnou scénu a trval na tom, že takhle Norport nefunguje. Ale v duchu se tetelil blahem.
Dovolil si pár minut snění. Norport býval malý a nedůležitý, ale díky válce bleskově rostl. Jednoho dne se může stát největším a nejmocnějším městským státem široko daleko. Jen potřeboval ještě pár dalších příležitostí. A vůdce nebojícího se trochu riskovat.